Rusíni, Maďaři, Židi, Češi a pár Švábů

V třicetitisícovém městě Chust bylo za první republiky asi šest tisíc Židů. A žili tu svorně vedle sebe Rusíni, Maďaři, Židi i Češi a taky pár Švábů. Nevím, zda to byla idyla, ale rozhodně se žilo ve vzájemné toleranci. Lidé vyznání řeckokatolického, římskokatolického, pravoslavného, protestantského a židovského se setkávali na ulici, v práci, v obchodech i ve školách. Každý měl svůj svatostánek, kam se chodil modlit k stejnému Bohu. Všichni měli svůj boží chrám, Židé kromě těch dvou hlavních – jednoho ortodoxního, druhého pro neology, měli ještě několik malých a menších. Vždyť přívrženec jednoho rabína nebo rabínského či chasidského dvora se přece nebude modlit ve stejné synagoze nebo „štýblu“…

Mezi jednotlivými náboženskými nebo národnostními skupinami byla téměř úplná dělba práce: skoro veškerý obchod a řemesla byly v rukou Židů, většina advokátů a lékařů byli také Židé; státní a veřejní zaměstnanci včetně četníků – to byla doména Čechů. Maďaři se živili hlavně zemědělstvím, ale byli mezi nimi i řemeslníci a obchodníci, Rusíni pracovali v zemědělství a jako námezdní dělníci (mezi těmi bylo ale i nemálo Židů). Hodně mladých lidí ze všech vrstev odjíždělo studovat na odborné a vysoké školy nejen do Užhorodu, ale v nemalém množství i na Slovensko  a do českých zemí. Obecné a měšťanské školy měla každá skupina ve svém jazyce, působilo tu gymnázium ruské a české, později maďarské a postupně, dle politické situace, rusínské, uhroruské a s vyučovacím jazykem maďarským. Podle toho, o která léta šlo. Výjimku tvořili Židé. Ti v době první republiky tvořili podstatnou část žáků českých škol. Na vesnicích byly české školy hlavně pro Židy. Dosud si pamatuji a mám na to i dalšího očitého svědka, že židovští studenti gymnázia dávali soukromé lekce českého jazyka dokonce i českým žákům. Židé byli kosmopolité, téměř všichni ovládali každý jazyk, jímž se v regionu mluvilo. Rodiče ještě byli odchovanci Rakousko-Uherska, což do značné míry ovlivnilo jejich kulturní a jazykové zázemí. Dopomohla k tomu i masarykovská demokracie první republiky s plnou svobodou jazykovou, kulturní a náboženskou. Samozřejmě, že valná část místních Židů mluvila jidiš a byla vychována v tradičním židovském duchu.

Ale byla tu i nová generace narozená v dvacátých letech minulého století, a také ti, kteří v době vzniku Československa právě dospěli. Aniž by se zpronevěřili tradicím, jež si odnesli z domova, byla to generace vychovaná v českých školách. Generace s dokonalou češtinou, vojáci československé armády a později Svobodovy armády. Na vesnicích bylo pravidlem, že když čeští učitelé nebo četníci a různí úředníci zavítali do nějaké vsi, ubytovali se v židovských rodinách.

Dosud si pamatuji, že v malé vesničce Zlatárech, asi 24 km vzdálené od Chustu (rusínsky Zolotarjevo, židovsky Zolotarev, maďarsky Ötvösfalva), takto rodišti mé matky, můj strýček, matčin starší zámožný bratr, postavil u svého domu jednotřídku. Šlo mu o to, aby jeho čtyři děti spolu s dvěma českými dětmi – jedno dítě učitele, druhé potomek berního úředníka – měly školu v místě a vyhnuly se tak každodenním jízdám do sousední větší vesnice, Drahova, nebo do okresního města Chustu. A samozřejmě, že za školou byl taky malý byt pro učitele. Všechno to strýc zařídil na vlastní náklady.

Nechci, aby to vyznělo pateticky, proto jen několik prostých slov. Byl to asi projev díků Židů za to, že této po staletí pronásledované menšině přineslo poprvé v historii masarykovské Československo plnou svobodu, rovnoprávnost a stejně jako všem – skutečnou demokracii. Ne nadarmo se tato menšina hlásila, v tom všeobecném a nepolitickém smyslu k čechoslovakismu. A činí to dodnes, a to přes zeměpisně-politické změny v této části světa. Nikdo se těchto pár desítek přeživších neptal, zda tyto změny chtějí nebo ne – ať už se této oblasti říká Podkarpatská Rus, Zakarpatská Ukrajina, Karpatská Ukrajina, Kárpátalja nebo Ruthenia, každý z několika desítek tisíc přeživších (a neznám výjimku) uvádí v občanském průkazu nebo pasu jako zemi narození Československo. Ne Česko, ne Slovensko prostě Československo, byli tedy Čechoslováky. A říká-li toto, každý zasvěcený všude na zeměkouli hned ví, že nejde o Čecha nebo Slováka, ale jednoduše o Žida z Podkarpatské Rusi. A donedávna tato věc nikomu nepůsobila rozpaky.

Abych ale ukončil toto rozjímání v ne tak vážném duchu, ale v trochu lehčím tónu, chci zde citovat z útlé knížtičky „Židovské anekdoty“ od Karla Poláčka (vydání z roku 1991, Československý spisovatel, strana 74): „Z Podkarpatské Rusi přijel žid v kaftanu, ve velkých botách, s pejzy a v takovém divném klobouku do Paříže. To se ví, že všichni kluci za ním běhali a pokřikovali, když se objevil na pařížských ulicích. Zpočátku je ignoroval, ale nakonec se dopálil, rozpřáhl ruce a zlostně se na děti rozkřikl: No, co na mě koukáte? Copak jste nikdy neviděli žádného Čechoslováka?“

Konec Československa

Dnes už vím – není náhoda, že začátek mých jasných vzpomínek sahá do onoho zářijového dne v roce 1937. Jasně se mi vybavuje obraz vysoké postavy pana učitele Ivana Popoviče, který nám, žákům páté třídy obecné školy zvěstoval, že prezident republiky, „tatíček starý náš“ Tomáš Garrigue Masaryk, zemřel. Vidím jasně před sebou jeho černě zarámovaný obraz ve třídě a ve výkladních skříních, pamatuji se na smuteční tryzny a smutné obličeje lidí. Ale hlavně pamatuji, jak si starší občané šeptali, že jeho smrtí skončilo jedno slavné období i pro to různorodé, pestré místní obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, hlavně pro jeho židovskou část.

A šepot se záhy proměnil ve výkřiky strachu a zoufalství. Za několik měsíců se objevily v novinách, a já si na ně pamatuji, byl to deník A-Zet, tučná písmena na první straně SCHUSCHNIGG U HITLERA a následoval Anschlus. A pouze rok po smrti TGM letěl Chamberlain k stejnému Hitlerovi. Vidím před sebou obraz, jak mává papírem a prohlašuje, že tímto zajistil Evropě a světu věčný mír – a Němcům Sudety. Jemu ani jiným politikům vůbec nevadily výmysly Henleinovy a jeho soudruhů v Sudetendeutsche Partei o zvěrstvech Čechů, které měly ospravedlnit požadavek „Heim ins Reich!“.

Byl jsem osvobozen 7. května 1945, když se v lágru v Ebensee v Rakousku objevili čtyři vojáci v džípu americké armády. Přijeli na prostranství, jemuž se ještě včera říkalo apelplac a pro každého z nás znamenalo každodenní strach. Od jednoho spolutrpitele se dovídám, že byl svědkem smrti mého otce, s nímž jsem byl před tím celou dobu až do chvíle, když byl vzat do „revíru“, tzv. nemocnice, odkud se téměř nikdo nevrátil. A protože krematorium už nestačilo spálit všechny, otec byl hozen do společného hrobu. Ten se dodnes nachází – alespoň dle tabulek města Ebensee – v „KZ Friedhof“. Jen jedná rozbitá a zchátralá brána je němým svědkem, že kolem hromadného hrobu a vedle výstavných domů postavených na této půdě, byl kdysi hrozný koncentrační tábor.

Kromě džípu na každém kroku leželi či postávali živí a mrtví ležící ve vlastních průjmovitých výkalech. Mnozí byli posypáni bílým práškem DDT. Moc si z těch okamžiků nepamatuji.

Až v době, kdy jsem už studoval medicínu, a později už jako lékař jsem si uvědomil, jakou nehoráznou věc osvoboditelé – zřejmě nezkušeni a naivní – provedli, když se domnívali, že velké vojenské kotle s vařícím jídlem na způsob guláše zachrání ty, kdo se ještě zachránit dají. Lidé, kterým zbylo ještě trochu síly, se vrhli na obsah rozpálených kotlů, šlapali po sobě, málem se udupali, popálili a uvařili v kotlích. Ti, jímž se podařilo něco sníst, se svíjeli s bolestmi břicha a umírali následkem průjmů po těžkém masitém jídle. Americká armáda si to zřejmě uvědomila, protože příští den kotle zmizely, objevily se velké stany s červeným křížem a u nich spousta mužů a žen v bílých pláštích na vojenských uniformách. Já, ač jsem vážil 28 kilogramů (bylo to napsáno v chorobopise) jsem zůstal naživu jen proto, že jsem neměl sílu se k těm kotlům dostat. Probral jsem se z dlouhého bezvědomí v nějaké nemocnici v Linci. Když jsem byl odtud propuštěn, vážil jsem už 40 kilogramů. (Dnes se váze říká hmotnost.)

V bývalých kasárnách v Linci se denně objevovala nákladní auta s praporky a nápisy označujícími, kam míří. Léto už bylo v plném proudu, když jsem vylezl na jeden z těchto náklaďáků, ozdobený československou vlajkou. A už za několik hodin jsme zastavili v Československu, v Českých Budějovicích. Na hranici vlezl do našeho vozu sovětský voják s pronikavým nepřátelským pohledem. Jak vysvitlo, hledal dezertéry z Rudé armády.

V Budějovicích se nás ujaly, oblékly a nakrmily repatriační úřady. Úředníci s námi sepisovali dlouhé dotazníky. Na konci byla otázka, kam míříme. Bez dlouhého přemýšlení jsem uvedl jako cílovou stanici Chust, Podkarpatská Rus, protože jsem byl přesvědčen, že jen tam se dozvím, kdo z blízké nebo  vzdálenější rodiny a kdo z přátel pohromu přežil.

V Chustu jsem našel matku se sestrou. Sdělily mi, že se vrátil taky bratr, ale už je zase pryč. Ani se tady neohřál a odjel do Rumunska, odkud má namířeno do Palestiny. Já jim zatím zatajil, že otec už nežije. Když jsme udělali první předběžnou bilanci, vysvitlo, že asi padesát mých tet, strýčků, sestřenic a bratranců se už nikdy nevrátí. Budiž to připomenuto: matka byla jediná z jedenácti sourozenců, kdo přežil.

Nic už se tady nepodobalo tomu, co tu bylo ještě před rokem. O chování Sovětů jsem už napsal jinde. A začal také školní rok a návštěva školy mě hned přesvědčila, že mé místo už není tady. Měl jsem dlouhý rozhovor s mým bývalým učitelem obecné školy panem Popovičem, s nímž jsem udržel kontakt po celá léta. Trval na tom, že během všech šesti let studia na gymnáziu mu musím přinést ukázat každé nové vysvědčení. Teď mi vysloveně doporučil, abych odešel. Profesora Leseva, jak už řečeno, jsem nenašel, jeho rady bych si býval určitě vážil. Zato tu byli sovětští důstojníci, mezi nimi několik Židů, kteří se nebáli nás nabádat, abychom vzali nohy na ramena a zmizeli, dokud je čas.

Znovu útěk přes hranice

Ten správný čas jsme skutečně propásli. Noviny a rádio nebyly, zprávy, které se šířily ústním podáním, s rozhodností tvrdily, že nastanou změny. České instituce, které se začaly otevírat, a česká vojenská posádka pomalu mizely. Najednou jsme zjistili, že Podkarpatská Rus už není součástí Československa a hranice jsou uzavřeny.

Moje matka, zkušená z dřívějších útěků, tentokrát už alespoň měla pomocníka. Bylo mi osmnáct a pociťoval jsem potřebu vzít odpovědnost za zbylou tříčlennou rodinu. Proslýchalo se, že hranice s Rumunskem ještě není hlídaná. Doporučili nám pronajmout si vojenský náklaďák i s řidičem. Zaplatili jsme, kolik řidič žádal a vydali se s ním, notně opilým, na cestu. Vedla přes řeku Tisu a byla dlouhá asi deset kilometrů. Myslím, že pohraniční vesnička na druhé straně řeky se jmenovala Veľatina. Po krátké jízdě kopcovitou silnici jsme byli na hranici. A vida, závory byly spuštěny a uprostřed silnice stáli přísní vojáci. Přikázali, abychom vystoupili. Nejdřív prošacovali kapsy řidiče a peníze, které od nás dostal, putovaly do kapsy jednoho z ozbrojenců. Pak následovala prohlídka našich ranců. Několik měsíců po návratu z koncentráku v nich velké jmění nebylo, nicméně nám je vrátili podstatně lehčí. A pak nám přikázali udělat čelem vzad. A třetí pokus o útěk (včetně těch dvou v minulosti), skončil dalším nezdarem. Až po cestě zpátky mě napadlo, že událost na hranici asi nebyla úplně košer. Byli-li na hranici oficiální strážci, jak to, že jen tak propustili vojenského řidiče, který vlastně chtěl pomáhat lidem v útěku? To je přeci u Sovětů ve všech dobách neodpustitelný přečin! Nemohl jsem se zbavit dojmu, že zúčastnění na té i oné straně spolupracovali.

Nevím, kdo z nás byl tvrdošíjnější, jestli matka nebo já, ale když jsme se už jednou rozhodli, že se uteče, pak to dovedeme do konce! Tím spíš – a hlavně proto, že jsem se narodil v Československu a občanství tohoto státu jsem se nikdy nevzdal. Místo narození pro mne nebylo důležité. V roce, kdy jsem se narodil, mohl jsem přijít na svět kdekoliv od Aše až po Jasinu. V každém případě jsem měl právo být občanem ČSR, a taky jsem jím byl. A nikdo se mě neptal na názor, zda moje rodiště zůstane Československem nebo ne.

Nejsem historik, proto ponechám odpověď na zásadní otázku profesionálům, ale položit ji přesto musím: proč a jak se stalo, že ČSR, která byla v právě skončené válce na straně vítězů, v důsledku vítězství ztratila kus svého území? Nikdy jsem to nepochopil a nechápu to ani dnes.

P.S.

Píši tyto řádky na začátku roku 1997, kdy jsem právě oslavil sedmdesátiny, a po přečtení prvních stránek jsem je odložil. Zapochyboval jsem, zda jsem to napsal opravdu já. Během psaní se mi začala vybavovat v paměti místa a události, které se udály před více než půlstoletím. Jde o místa, která jsem tehdy opustil a nikdy se tam nevrátil. Pominu-li onu krátkou dobu asi jednoho týdne v roce 1945, kdy jsem se do Chustu vrátil a brzy poznal, že to, co bylo, tam už není a nikdy nebude. Dělala se inventura – kdo je a kdo není a hlavně nikdy už nebude. A nakonec jsem viděl, že ruští vojáci chytají na ulicích „podezřelé“ elementy a „parazity“ – popis těchto „živlů“ se hodil hlavně na ty, kdo nedávno opustili vrata, na nichž byl slib „ARBEIT MACHT FREI“.

Ukázky z knihy Antonína Moťoviče Za našimi zády tekla řeka Dněstr, kterou v roce 2019 vydala Společnost přátel Podkarpatské Rusi, byly v roce 2021 publikovány v Babylonu č. 3/XXX