Tvůrci moderní demokracie, jako John Locke, Montesquieu či James Madison, vycházeli z přesvědčení, že politická moc musí pocházet ze souhlasu občanů, být omezena zákony a rozdělena mezi více institucí, aby nemohla být zneužita. Věřili, že svobodní občané mají přirozená práva a že stát existuje především proto, aby tato práva chránil. Pod vlivem osvícenství předpokládali, že otevřená soutěž názorů a vzájemná kontrola institucí povedou k lepší a spravedlivější správě státu než neomezená vláda jednotlivce či úzké elity.

Základní myšlenkou bylo, že možnost měnit vládu bez násilí, dělba moci, svobodný tisk a právní stát vytvoří systém, v němž budou vládci odpovědní občanům a budou nuceni jednat ve veřejném zájmu. Klíčovým bodem byly pravidelné volby. Tvůrci nepředpokládali, že budou vždy vítězit ti nejčestnější a nejodpovědnější, nicméně přesto věřili, že jejich pravidelný interval povede k výběru těch schopnějších a odpovědnějších, resp. v jisté racio průměrného voliče. Možné excesy měly být schopné absorbovat již zmíněné instituty dělby moci, nezávislé soudy, svobodný tisk a systém vzájemných brzd a protivah.

Nicméně dnes se ukazuje, že toto „racio“ průměrného voliče je nejspíše jen zbožné přání. Pochopitelně, na prvním místě se nabízí přehlcení zbytečnými informacemi či dezinformacemi, které by si tvůrci demokracie pod pojmem „svobodný tisk“ představili asi těžko. Jenže dnes jsme zároveň navíc ještě určitě bohatší a vzdělanější. A přesto se zdá, že za svou volbu se cítíme stále méně odpovědní, podobně jako subjekty, kterým umožňujeme vykonávat moc.

Aktuálním celoevropským či lépe transatlantickým fenoménem č. 1 je vzestup pravicových, extrémně pravicových či často velmi zavádějíce zvaných „konzervativních“ sil. Ač jsou všechny jedinečné, na první pohled mají některé agendy totožné: kritika či odmítání EU, boj proti migraci, odmítání „tradičních“ stran, osočování nepohodlných médií a institucí, populistický styl komunikace stavějící proti sobě „lid“ a „elity“ nebo „deep state“ atp. V tomto základním výčtu ale chybí ještě jeden spojovník, o kterém se takřka nemluví. Tím je neschopnost respektovat, uznávat a dodržovat stávající pravidla a řád. Přitom se nejedná o nějaký ideový záměr cesty k lepší budoucnosti, jedná se o takřka systémovou poruchu osobností reprezentujících tato uskupení.

V české kotlině se jedná o notoricky známé stíhání předsedy vlády v kauze Čapí hnízdo, před kterým se skrývá za koaliční většinou v Poslanecké sněmovně, podobně se před trestním stíháním skrývá předseda sněmovny kvůli podněcování k nenávisti, kvůli domácímu násilí je může brzy doplnit kolega Foldyna nebo pro změnu Turek kvůli ublížení na zdraví. A neúcta k pravidlům či úzusům se jak červená niť táhne celým působením současné vlády. Nejedná se pouze o náhodu. I guru mnohých současných populistů prezident Trump byl také odsouzen, a to za falšování obchodních záznamů, pomluvu a sexuální obtěžování. Ve Francii byla šéfka Národního sdružení Marine Le Pen odsouzena za zpronevěru milionů Eur Evropského parlamentu, v Německu pak byl Björn Höcke, jeden z nejvýraznějších představitelů AfD, odsouzen za použití zakázaného nacistického hesla „Alles für Deutschland“ a Petr Bystroň (poslanec Spolkového sněmu za stejnou stranu) je vyšetřován kvůli podezření z úplatkářství a praní špinavých peněz v souvislosti s proruským serverem Voice of Europe.

O AfD se nyní navíc nehovoří pouze jako o nejsilnější německé straně (dle průzkumů), ale i jako o ukázkové líhni nepotismu. Poslanci zemských sněmů za AfD tak ve svých kancelářích velmi rádi zaměstnávají rodinné příslušníky svých spolustraníků. Např. poslanec zemského sněmu Saska-Anhaltska Tobias Rausch takto umístil tři sourozence k poslankyni spolkového sněmu Claudii Weiss, přičemž se na oplátku postaral o její dceru, svou manželku taktéž nechal vyplácet frakcí AfD zemského sněmu a navrch ještě ve své poslanecké kanceláři zaměstnal čtyři fotbalisty z klubu, jehož je předsedou. V AfD se nejedná o nijak výjimečný případ, spíše jen o špičku ledovce. Přestala voliče zajímat etika?

A zatímco Spolkový úřad na ochranu ústavy označil kvůli projevům rasismu a neonacismu AfD oficiálně za pravicově extremistickou, čímž se opět o stupínek přiblížila možnosti zákazu, její konference navštěvují s projevy např. Tomio Okamura nebo bývalý prezident Václav Klaus se zdravicemi a přáními brzkého uchopení moci. Inu národní zájmy na prvním místě. Otázka zní jak pro koho.

Zajímavé je, že tyto pravicové či populistické formace si vůbec nemusí dělat starost s jakoukoli formou logiky či integrity. Tak dává např. Okamurovi jako největšímu vlastenci a obránci českých zájmů jistě perfektní smysl podporovat v Německu stranu, která jako jediná žádá revizi Benešových dekretů, a v Čechách zároveň freneticky bránit sjezdu spolku, který je má dávno za uzavřené. A podobně Motoristům pak dává stejný smysl „hlídat“ Babiše.

Proč se tedy jakákoli forma integrity očekává jen od některých politických subjektů a od jiných nikoli? Jinými slovy to, co by politiky občanských stran stálo kariéru, se pro politiky krajní pravice ukazuje být spíše živou vodou. ANO před volbami vylučovalo spolupráci s SPD, nyní tvoří koalici a preference zůstávají totožné. Trump po jednomandátové přestávce opět zvítězil. AfD vévodí celoněmeckým průzkumům. Marine Le Pen odsouzení nijak nebrání v zájmu účastnit se příští rok prezidentských voleb. Nulová sebereflexe, nulová odpovědnost vůči celku, vůči čemukoli s přesahem, kromě vlastního osobního prospěchu.

Pravicové a populistické formace tak mj. spojuje především minimální respekt k právnímu státu. Demokratická kultura by velela, aby se Andrej Babiš neucházel o žádnou funkci, minimálně kvůli neutuchajícímu střetu zájmů, Okamura kvůli trestnímu stíhání a Le Pen kvůli odsouzení. Vše se zdá být naopak. To, co má být jejich velkou nevýhodou se obrací v jejich největší výhodu.

Trump, Babiš a nyní i Le Pen právě soudní proces využili či hodlají využít k získání nejvyššího úřadu, a tím i imunity. Le Pen je nyní možná šťastná, že ji soud odsoudil i k nošení náramku monitorujícího pohyb, mohl by se stát jejím nejcennějším nástrojem v kampani. Potvrdila by si tím populistický narativ oběti, oběti „systému“, který hodlá „svrhnout“. Pro její voliče odsouzení není vnímáno jako známka provinění, ale jako důkaz, že justice je zpolitizovaná a tedy manipulovaná. Za to, že hraje jen podle vlastních pravidel, si jí naopak váží. Kategoriemi jako slušnost a integrita tak lze měřit jen ty ostatní. Zdá se, že v takové bitvě občanské nebo „tradiční“ strany nemohou obstát.

Co se tedy stane, až se tyto strany pevně etablují a získají moc? V USA nebo v Čechách to nyní můžeme sledovat v přímém přenosu. ANO se chová jako typická protisystémová strana. Tedy zajistit pro sebe co nejjednodušší, nejpohodlnější a nejspolehlivější vládnutí. V praxi jde o oslabení všech kontrolních mechanismů, kterým vláda v demokratickém státě podléhá. Jedná se např. o novelu o veřejných rozpočtech, kontrolu státní správy zrušením nominačního zákona, kontrolu médií, minimálně těch dosud veřejnoprávních, zpochybňování role expertů, neziskových organizací i soudů dokonce včetně toho ústavního. Babiš nechápe princip dělby moci, státoprávního uspořádání, a dokonce ani kolektivní bezpečnosti, jako demokratický politik je naprosto nekompetentní. Ve vládě personalizované jedincem je ale dobrý. Jeho koalice zavádí systematickou destrukci prvků bránících demokracii, kterou nahrazuje oligarchickým parazitickým technofašismem. V podstatě totožný příběh má za sebou i Slovensko. Tam zrušili Úřad speciální prokuratury, novelizovali Trestní zákoník (ve prospěch korupčníků), vláda si přivlastnila veřejnoprávní vysílání a přes to všechno se premiér Fico stále prezentuje jako dokonalá oběť systému.

Je dobré nezapomínat, že útoky proti demokracii jako takové se obecně dobře překrývají s šablonou ruské hybridní války, informačních operací k ovlivnění veřejných mínění v cílových zemích. Pro ruský režim je jedinou hrozbou právě funkční demokracie. Rusku je lhostejné, zda je v Bílém domě ten či onen. I kdyby se americkým poradcem pro národní bezpečnost stal Alexandr Dugin, budou USA na seznamu nepřátel stále na prvním místě. Důležité je ale přesvědčit, že svobodné volby nemají smysl a demokracie nefunguje. A to se do jisté míry daří. Prezidentem Spojených států je bláznivý narcis, který nečekaně snadno demontuje právní stát, možnosti spravedlivých voleb i volnou diskusi. To, že témata jako migrace, válka na Ukrajině, koronavirus, očkování, ale např. i útoky z 11. září 2001, jsou voliči schopni vnímat naprosto odlišně je pro Rusko jistě nemalým úspěchem.

Dokud se v Evropě pravicoví populisté realizovali v Maďarsku, na Slovensku či u nás, do sebe zahleděné lokální elity světem příliš nepohly. To se ale může radikálně změnit, až se ideoví souputníci současné vládní koalice dostanou k moci i v Německu nebo Francii. Zatím není důvod od francouzských a německých voličů očekávat větší pokoru a zodpovědnost, než od těch českých či amerických.

Tvůrci moderní demokracie jaksi předpokládali, že osobní integrita politika bude pro voliče důležitá, protože bez důvěry nelze dlouhodobě spravovat věci veřejné. Dnes to minimálně u některých formací neplatí. Důsledky pro demokracii jsou zásadní. Jestliže voliči přestanou považovat osobní integritu za důležité kritérium, mizí jeden z hlavních mechanismů, který demokracii chrání.

Demokracie totiž není jen vláda většiny, je to také vláda podle pravidel, která platí stejně pro všechny. Pokud tento princip přestane být vyžadován, a místo vyvození politických důsledků se z nečestnosti stane ještě výhoda, je to přesně ta situace, v které demokracii nezachrání ani Ústava, soudy nebo média.

Babylon, č. 2/XXXV, 27. 7. 2026